Zima u nás :)

13. ledna 2017 v 11:27 | Veronika Dorry
Tohle jsou fotografie z 1.1.2017, kdy jsme se s přítelem vydali na novoroční výšlap na Kosíř. Mrzlo pěkně, ale příroda vypadala nádherně. I když mírně podnapilí, procházku jsme si užili.

A jak vypadala vaše zima? :)



 

Jednoho zimního večera

13. ledna 2017 v 11:10 | Veronika Dorry |  <<Básně>>
Krásný zimní večer, který zamilovaný pár ven vylákala. Ruku v ruce spolu jdou, dívka dlouhými řasami něžně zamrkala. To vločka na jejím rtu se lehounce třpytila, načež se ve vodu proměnila. Teplo jejích plných rtů chlapce lákalo. Slyšíte? Jak srdce mu nervózně tlouklo. Položila dlaň na jeho hezkou tvář, přičemž v jeho očích sledovala tu zář. On nezalekl se a ruce kolem pasu ji ovinul. Náhle jako by se zastavil čas, pak se zhluboka nadechnul. Vyplnil poslední centimetry mezi nimi, na rty ji políbil. Dívce podlomili se kolena, jak svými rty její něžně drtil. Tato chvíle jak z románu střižená, přes to pro ně tolik znamená.
Zachvěla se zem, když na krk ji políbil. Načež mráz po zádech ji naběhl a husí kůže naskočila. Je to extáze, jako by ji právě úmyslně mučil. Vzdychla a oči přimhouřila. Přitiskla ho blíže k sobě, ruce vpletla mu do vlasů, usmívala se, přičemž užívala si tu krásu. Ten pocit, ten moment… Znovu ochutnala jeho rty, po dalším hned toužila.
"Dobrou noc," řekla mu. Zatřásla hlavou, aby opadal sníh, co ve vlasech se jí hromadil a nechala jej stát pod lampou, která nad nimi svítila.
Několikrát se otočila, dívala se, zda již odešel. Ba ne, stále tam stál. Díval se na ni a s úsměvem sledoval, jak se za ní zavíraly vchodové dveře. Jeho úsměv měla stále před obličejem.
"Je možné být takhle šťastný?" Culí se na svůj výraz v zrcadle, když odličuje horní linku. Jakmile zalehne do postele a velkou peřinou se přikryje, polije ji horko, avšak příjemně jí je. Usmívat se ze spaní není nic zvláštního, zdali jsi zamilovaný. Třeba se ji bude zdát o něm, o večeru, o tom jak jsou zamilovaní.
Ráno moudřejší večera, to netvrdí se nadarmo. Zamrkala do stropu, "byl to sen, či se to opravdu stalo?" Jako kočka se protáhla, peřinu objala. "Z postele mě nikdo nedostane." Zachichotá se, když vidí, jaká zima na ní ráno čekala.
Dnes ho může vidět opět, znova. Koho? Přeci jeho, co srdce ji pouhou myšlenkou rozbuší. Stačí pohled, dotek nebo polibek. Och, jak snadno ji vzruší.

Jen tak mě něco napadlo...

29. května 2014 v 15:53 | Dorry fiDorka |  <<Blbůstky>>
Troubení donutí jej zvednout oči. 'Vlak?' Zírá na modrou velkou plechovku, jak se k němu blíží. 'Tak jednoduché to bude? Prostě mě přejede vlak?' Dvě světla na něj svítí, jako by měl oči. Jako by si ho prohlížel. Srdce mu buší velkou rychlostí, má strach. Přední část s nápisem Kristinka už je příliš blízko, nemá šanci utéct. Zbaběle zavře oči a čeká, načež vlak s dalším zatroubením projede kolem něj. Hloupí to kluk. Natolik se věnoval hudbě a písku, po kterém se toulal podél kolejí, až je málem přehlédl. Ne, na něj si smrt ještě počká. Otočí se a mlčky se loučí s poslední m vagonem, který mizí v křoví.
 




Kam dál